Jako beránky nad mou hlavou
jako červánky nad Jihlavou
jako poklad, co nad něj není
ona je krásná až k zešílení
Jako beránky nad mou hlavou
nikdy do moře nedoplavou
jako touha, co duše plení
ona je sladká až k zešílení
Za nejnafoukanější a nejnesmyslnější označení jakékoli skupiny odedávna považuji "soubor vokálních sólistů". Zejména po roce 1982, kdy jsem během pár měsíců zažil na porubském Folkovém kolotoči, plzeňské Portě a pražské Vokalíze koncerty nové skupiny. Soustředila tři výjimečné hlasy, krásné v souzvuku i sólech. Vystačila s označením Nerez. Když si odpoledne Vít Sázavský v redakci Portýra prozpěvoval repertoár Beatles, ani se mi nechtělo do amfiteátru na hlavní program. Když si v nočních kolibách Zuzana Navarová připomínala v původních altových polohách repertoár Kubišové, Rottrové nebo Hegerové, chodil jsem spát až nad ránem. Při Zdeňkovi Vřešťálovi jsem málem propadal omylu, že není nic samozřejmějšího a lehčího než se zároveň opřít do melodie, rytmu i textu.
Nerez se ani jinak nepodobal nejlepším českým skupinám. Od začátku si vystačil s vlastními skladbami všech tří zpěváků, obešel se bez předělávek světových hitů. Zvukově nevzhlížel k Dylanovi, Donovanovi ani k Jethro Tull; vnášel do své hudby latinsko-americké prvky, i to spíš čas od času, podle charakteru písničky. K Portám, Vokalízám a dalším poctám, které bleskurychle nashromáždil, bych osobně předal i cenu za dynamiku: odstiňováním hlasitosti dosahoval víc než jiní uhlaholili nebo efektně nabarvili. Perkuse a rytmus vůbec byly pro Nerez svátostí ještě dřív, než Paul Simon a Peter Gabriel začali brát do studií bubeníky z Afriky i Latinské Ameriky a druzí to dělali po nich. Na tom se podíleli především tehdejší nerezovský perkusista Andrej Kolář a kontrabasista Vladimír Vytiska. Pakliže se o nich psávalo míň než o zpěvácích a obou kytaristech, znamenalo to, že nevyčnívali, nepředváděli se, ale zajišťovali hladký, elegantní chod celého soukolí Nerezu.
Zvláštním typem zpěvačky byla Zuzana Navarová. Oproti svým nejpopulárnějším současnicím, rockové Báře Basikové, folkové Zuzaně Michnové, gospelové Ireně Budweiserové a countryové Pavlíně Jíšové jakoby Zuzana nikdy nezpívala až na doraz. Za jejím podáním posluchač téměř stále tušil cosi nedořečeného, zpola ukrytého: v objemu zvuku i obsahu slov. A takový byl celý Nerez, i po příchodu tenorsaxofonisty Václava Bratrycha.
Proto je u Nerezu nápadně malý rozdíl mezi nahrávkami ze studií a z koncertů. Ve všech je síla, která vychází zevnitř, z hudby samé a ze souznění členů skupiny. Živé publikum může ten účinek, myslím, spíš potvrdit, než násobit. Patřilo k ne právě zábavným jevům totalitní kulturní politiky, že Nerez musel na své první album Masopust čekat čtyři léta, až do roku 1986. Ve dvouletých intervalech pak vyšly i projekty Na vařený nudli (1988) a posléze třetí a poslední studiové album Nerezu, Ke zdi (1990). Mezitím na kolejích, po hospodách i domácnostech kolovaly nerezovské nahrávky ze všech koutů republiky. Ty živé dodnes většinou poznáme až podle potlesku, případně Zuzanina závěrečného pozdravu "...a basta fidli!" Její tři slova na rozloučenou dala název i novému, téměř úplně remasterovanému vydání tří alb a bonusů.
Opravdu není co dodat? Tak aspoň sám za sebe. Skupin, které po sobě zanechaly tak málo alb jako Nerez, tak rovnocených a výborných, a vlídně se rozešly na svém uměleckém vrcholu, je málo i ve světě. Natož v Česku. Ani za jediné přehrání nestála deska, která vás omrzí po několika posleších. Nerez mě baví čtvrt století.